Krátká povídka, jak se Belial vydal na cestu Pekelného Rebela

Potížista hlubinách

Ďábel Belial byl vždy tak trochu potížista, žije v chodbách Hlubokého pekla a místo toho, než aby se staral o práci pekelného služebníka, zajímalo ho vždy vše, mimo jeho povinností. Přestože měl v nejhlubších kobkách dost dobrých přátel, nikdy úplně nezapadal a jakoby sem ani nepatřil. To cítil, ale naprosto netušil proč. A ani nemohl, jeho původ byl totiž zahalen temnými tajemstvími dávné minulosti.

Když byla příležitost, tak se Belial vydával na zakázané výpravy za hranice Hlubokého pekla a někdy se mu podařilo uniknout lávovými tunely až na zemský povrch, do kráteru starého vulkánu. Tam za hlubokých nocí pozoroval hvězdy přes závoje sirné mlhy. Koupal se v horkých pramenech a popíjel Bugam – laciné, ale silné pekelné pivo. Někdy měl Belial štěstí a ve vulkánu narazil i na krásnou ohnivou démonku, to si pak Belial výlet obzvláště užil – tedy pokud zrovna neměla náladu zabít vše živé v jejím dosahu.

Pekelní dozorci neměli Beliala ani trochu v lásce, nerespektoval je a když jej trestali, pak tresty stoicky a zatvrzele snášel. Oproti tomu, si však nenechal ujít jedinou příležitost, kdy mohl strážce zesměšnit – často ještě omámen Bugamem z noční pijatiky. Čím více jej strážci nesnášeli, tím více byl populární mezi ostatními pekelnými služebníky. Občas se dokonce některý z přátel vydal na výpravu do kráteru s Belialem.

Zpěv řetězu a háku

Při jednom zakázaném výletu byl však Belial a jeho pekelný kamarád Hagur prozrazen a strážce si na ně v kráteru počíhal. Dozorce Dhemor nesnášel povrch skoro tak jako Beliala, a proto když musel za útěkáři na povrch, jeho mozek se zaplavil touhou po krvi. Neměl chuť Beliala znovu jen potrestat, ale oba dobrodruhy namístě zabít pro výstrahu všem ostatním.

Strážcův útok přišel zezadu a nenadále, navíc v době, kdy už byli oba výtečníci notně posíleni pekelným mokem. Po prvním útoku padl Hagur. Dhemor pozvedl levou paži, která však překvapivě končila v předloktí. Předloktí bylo nahrazeno podivnou železnou zbraní. Z této věci vylétl rychlostí blesku řetěz zakončený ostrým břitem a proťal sírou nasycený vzduch. Ostří zazpívalo píseň smrti a zanořilo se do zad nebohého Hagura. Následoval zvuk praskotu páteře, lámaných žeber a trhaného masa. V následujícím okamžiku Dhemor trhnul paží a zpětný ráz ostrého háku dílo zkázy dokonal. Temná krev se rozstříkla i s vyrvanými kusy masa a kostí po okolí. Na okamžik tato šarlatová fontána zakryla i rudý měsíc v úplňku, který temně prosvítal skrz husté závoje sirné mlhy.

V následujícím okamžiku se stalo několik věcí naráz. Belial se překvapeně otočil na strážce, Hagurovo roztrhané tělo opsalo vzduchem oblouk a dopadlo na kouřící lávovou zem, ostrý bodec s řetězem se bezchybně vrátily do pouzdra strážcovi zbraně a krev mohutně postříkala Beliala i útočníka, kterému se zaleskly oči touhou po dalším vraždění.

„U všech pekel!“, zařval překvapený Belial a když následně situaci pochopil, probudil se v něm dosud nepoznaný vztek. V jediném okamžiku přišel o dobrého přítele a teď je na řadě on! Z ďáblovy tlamy vyšel nenávistný řev následovaný sprškou nadávek z pradávných časů.

Dhemor byl na okamžik reakcí zaskočen. Jeho rozum nedokázal pochopit, jak je možné, že Belial místo škemrání o život kleje v prastarém jazyce mocných démonů z dávných časů. On sám starobylý jazyk neovládal, ale s jistotu jej poznal! Něco tu nehrálo. Nicméně, to na věci nic nemění.

Okamžik překvapení již vyprchal, ale i tak si byl Dhemor svou nepřemožitelností jist. Dva protivníci stáli čelem k sobě v záři rudého měsíce – jako dva kolosy z jiného světa, což nebylo lží.

Vztekem se Belial napnul jako ocelová struna, mohutnou postavu měl zocelenou těžkou prací v pekle, a na těle mu vystupovaly obrovské pletence ocelových svalů a zlostí naběhlé žíly. V hrudi cítil sílící plamen nenávisti, jak nikdy dřív. Žádný obyčejný smrtelník by se mu nechtěl v boji postavit. Jenže Dhemor nebyl obyčejný, a už vůbec ne smrtelník! Byl ještě o dvě hlavy vyšší než Belial a zcela monstrózní postavy. Jeho nelidskou hlavu zdobily obrovské zatočené rohy a hruď kryly kostěné pláty zbroje se znaky dozorců.

Na roli pokořitele pekelných služebníků byl Dhemor připravován od útlého mládí. Ještě dříve, než mu pekelní alchymisté odřízli levou ruku v předloktí a místo ní získal mocnou železnou zbraň. Ta se pak, díky temnému rituálu, stala nedílnou součástí jeho těla. Dhemor byl vycvičen pro nemilosrdný boj, ať již s nepřáteli pekla, tak vzpurnými démony a ďábly z nižších vrstev.

Pohleď smrti vstříc

Dhemor sebejistě zaútočil. Teď to ale nebylo hákem. Místo toho jeho zbraň vystřelila železnou kouli posetou ostny. Belial zareagoval a jen na poslední chvíli se mu podařilo uskočit. Kulatá smrt proletěla těsně kolem jeho hlavy a s nárazem do blízké skály vybuchla v gejzíru ohně.

Přes svoji mohutnost byl Dhemor neobyčejně rychlý a útok stíhal útok. Belial chápal, že není místo pro chyby. Kryl se a uskakoval, bojoval o život a do boje dával vše. Co ale zmůže pouhý pekelný služebník proti vycvičenému válečnému dozorci? V následném boji se přískokem dostal Dhemor blíž k Belialovi a švihnul po něm obrovskou tlapou zakončenou ostrými spáry. Belial se mrštně sehnul a kotoulem uskočil, vzápětí sám zaútočil a drápy rozseknul Dhemorovi tvář. Dozorce zařval, spíše překvapením než bolestí a bleskově reagoval. Železnou zbraní na levé ruce zasadil Belialovi drtivý úder přímo do čelisti. Rána vedená od spodu zvedla nebohého ďábla ze země a odhodila jej o několik metrů dál, kde narazil na rozpukanou lávovou stěnu. Po tomto úderu by měl smrtelník lebku rozdrcenou na krvavou kaši. Naštěstí byl však Belial ďábel a ne smrtelník. Po nárazu na skálu Belial těžce dopadl na zem. Bylo po boji.

Belial těžce vstal a Dhemor už byl u něj. Za zády byla skalní stěna – nebylo úniku. Dhemor si chtěl smrt protivníka vychutnat. Držel Beliala pod krkem a svíral stále pevněji, chtěl se mu dívat do očí, až z něj bude pomalu vyprchávat život. Chtěl slyšet jeho smrtelný chrapot a protahovat smrtelnou agónii, jak jen to bude možné, a pomaličku drtit krční obratle jeden po druhém.

Belial věděl, že je konec. Naprostý konec. Cosi v něm to ale odmítlo. A to přesto, že jeho tělo už ztrácelo vědomí pod obřím tlakem smrtícího stisku mohutných drápů a svět se začal propadat do temnoty nadcházející smrti. V tu podivnou chvíli se stalo něco nečekaného, v nejhlubším zákoutí ďábelského mozku se něco probudilo, a pak se to osvobodilo. Něco, o čem neměl ani Belial a natož pak Dhemor nejmenší tušení. Něco, co bylo děsivé i na poměry samotného pekla!

Ve chvíli, kdy Belial viděl už jen temný závoj smrti, v ten okamžik znovu ucítil ten podivný plamen vzteku. Plamen, který začal nekontrolovaně růst svým vlastním životem, z mozku se přelil do hrudi. Tlak vzteku byl k nevydržení. Musel ven, musel ven i když byl krk sevřen nadlidskou silou ocelových svalů nepřítele. A pak se to stalo! Belial zařval v děsivé agónii nezměrného vzteku a nenávist se prodrala ven. Namísto výkřiku však z tlamy vyšlehl plamen, který zasáhl Dhemorovu doposud vítěznou tvář. Dhemorův obličej se proměnil v grimasu děsu.

Přestože jsou ďáblové proti ohni odolní, síle pekelného plamene či pekelné lávy odolá jen máloco. Dhemorova tvář nebyla výjimkou. Řev utrpení prořízl noční scenérii, aby se vzápětí změnil v sípot s tím, jak se plamen prodral spáleným masem až k dozorcovým hlasivkám. Pak sevření polevilo a dozorce dopadl v agónii bolesti na měsíčním svitem ozářenou zem.

Osud zatracených

Belial se chvíli snažil vzpamatovat. Jak je možné, že dokáže plivat oheň, a ještě takto silný? Tuto schopnost mají pouze vyšší ďáblové, nikoliv jen pouzí služebníci z nejnižších pater pekla. Z úvah jej však vytrhl sípot Dhemora, raději začal přemýšlet co dál. Potom, co se právě stalo, už není cesty zpět. Pokud chce žít, brány pekel jsou pro něj zavřené. Kam se vydat? Nakonec se rozhodl, že je to jedno, ale hlavně daleko. Skutečnost, že za ním bude vypravena trestná výprava, se zdála být více než pravděpodobná.

Chmurné obavy se naplnily dříve, než Belial očekával. Ještě se ani nedostal na konec vulkanického pohoří, když se před ním na obzoru zavlnil vzduch. Pak se objevila záře magického portálu následovaná postavou v tmavé dlouhé kápi a elegantně tvarovanými rohy na hlavě. Bytost plula vzduchem a její majestátnosti neubíralo nic z toho, že v jedné ruce svírala ostrou bojovou kosu a nad její druhou, mírně napřaženou, se zlověstně vznášela rohatá lebka. Zdobené kovové části zbroje se leskly a zpod kápě svítily rudé oči. Podivné bylo, že kromě zářících očí nebylo vidět z obličeje nic, pouze nepřirozená tma.

„U všech rohatých! Tartos, sám osobně?“, zaklel a současně se podivil Belial. Otočil se na kopytě a chtěl začít utíkal ze všech sil. V tu chvíli však spatřil, že je obklíčen ze všech stran. Za ním totiž stály další pekelné přízraky – služebníci vládce spekter Tartose. A aby toho nebylo málo, za nimi se vznášeli jejich mazlíčci – oživlé létající lebky s dlouhými tesáky a démonicky žhnoucíma očima.

„Jaká čest, že pro mě přišel Tartos a tolik dalších!“, stačil si ještě pomyslet Belial, než jej mocné útočné kouzlo srazilo k zemi.